Jednoho dne jsme vyrazili na Bobík. Možná jako malý, jsem tam byl ale nepamatuji si, že by má noha stanula na jeho vrcholu. Ze Zátoně vyrazily naše nohy na tuto pouť

. Nohy bolely , ale naděje, že dorazíme do cíle neumírala. Cesta vedla po asfaltce a těsně pod vrcholem jsem odbočili na kamenitou. S informací, že z Bobíku není nic vidět , jsme se dobelhali ke skalce, která měla všechny indicie vrcholu. Skalka na vrcholu  a nikam nebylo vidět. Nastala chvíle fotografování, že jsme zdolali vrchol. Bylo mi divné, že by to byl opravdu vrchol. Popoběhl jsem ještě kousek a s  radostí jsem uvidel další stoupání. A tam se objevil skutečný vrchol. To bylo již jiné kafe. Krásný výhled a  radostné pohledy ostatních bylo sladkou odměnou pro nás všechny. Teď nastalo opravdové focení. Byl to skvělý den. Děkuji všem co se s námi na tuto tůru vydali. Tak příště zase někam jinam.

ahoj.-))